The Girl with the Dragon Tattoo

Muži, kteří nenávidí ženy jsou filmem, který…
Ne, takhle se to začít nedá.

S hrůzou jsem při úvodních titulcích zjistil jednu věc.


Jsou lidi, který jdou na Holku s dračím tetováním proto, že znají předlohu nebo první filmovou adaptaci. Pak jsou lidi, kteří na Holku jdou bez toho, že by předlohu znali, ale jdou na Finchera. Ostatně to jsem si o sobě myslel taky, že přesně do týhle kategorie patřím.
Ale pak jsou lidi, který jdou na novýho Reznora.

Úvodní titulky jsou dunící nabušenou smyslnou orgií Reznorova umu. Ne, že ne. A to i kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že úvodní title nejsou podkreslený Reznorovou muzikou. Ale bylo by asi blbý, kdybych začal film hudbou.

Jako neznalec předlohy jsem byl ani ne tolik natěšenej, jako spíš zvědavej, o čem to vlastně má bejt. Záměrně jsem se vyhýbal jakýmkoliv spoilerům nebo všemu, co by mě mohlo o zážitek připravit. Záměrně jsem si ale zjistil, že jdu na novýho Craiga, že jdu na novýho Finchera a že jdu na novou Rooney Maru.

Příběh tady rozpitvávat nebudu. Ti, kdo jej četli, asi nebudou překvapený; ti, kdo jej nečetli, by neradi překvapený byli. Třeba.

Musím jen říct, že příběh je dobrej. A to ani ne svojí nápaditostí (nejedná se o dalšího Zodiaca!), ani svojí syrovostí (nejedná se o další Sedmičku, a to ačkoliv pár scén – I am rapist pig, kočka – je opravdu hutnejch), a dokonce ani svojí ukecaností (nejedná se o další Social Network, ačkoliv…). Co mě, jako zkoušejícího pisálka, mile překvapilo, byl vlastní závěr. Ačkoliv film mohl dávno skončit, poslední dvacetiminutovka vřele a mile vypráví samotný zakončení osudů postav. Ačkoliv… ne tak docela :)

Nechme stranou příběh, přikročme k formě.


Haha. Fincher je Fincher. Nepřekvapí ničím novým, ačkoliv přístup k jeho postavám je stále brutálně chytlavej, ale pokračuje v tempu, který nastolil Zodiacem a Social Network. Skoro by se dalo říct, že Fincher je takovej rutinér – což je vlastně ve výsledku škoda, ale ve výsledku je to zároveň i neskutečná zábava, protože jen málo lidí umí vyprávět příběh tak, jako Fincher. Sice to nedělá skrze akční dějový sekvence, ale skrze dialogy a víceméně vizuálno používá jen jako prostředek, kterým diváka v tom křesle udrží, přesto je to ve výsledku tak unikátní přístup (unikátní tím, jak je neskutečně dobrej), že to prostě baví i napotřetí, napočtvrtý, napopátý…
Žádnej z Fincherových předchozích filmů jsem neměl potřebu zhlédnout ještě jednou. Obávám se ale, že zrovna Holka s dračí kérkou je v tomhle případě moje premiéra. V životě jsem po Fincherově filmu neměl takový nutkání ten film vidět ještě jednou.

Bod navíc.


Všechno od kamery, přes střih, zvuk nebo herecký výkony, je výborný. Fincherovsky standardní, dalo by se říct. Ačkoliv samozřejmě nejvíc pozornosti patří Holce s dračí kérkou, tedy Rooney Mara. Rooney stejně jako její ségra je pořádnej kus, je neskutečně hot a má neskutečnej hlas, ale oproti Kate nemá určitý hrudní přednosti, který by z ní udělaly v mejch očích opravdovou sexbombu. Co prostě upoutá, je její hereckej projev. Z milý udržovaný holky v Social Network udělala ohromnej skok dopředu, potetovaná, propíchaná náušnicema a kuličkama, drsná, tvrdá, tam, kde je to potřeba, má prázdnej pohled, tam, kde je to potřeba, má hlubokej pohled. Vokálový polohy sice moc neprostřídá, ale i tak když už promluví, stojí to za to. Moc toho nenamluví.

Craig je standardní. Nepodává oslnivej výkon a právem tak přenechává prostor pro Rooney, přesto je svým způsobem zajímavej, zapamatovatelnej. Stárne, hromadí se na něm šedivý fousy a v něm řádná dávka charismatu. Roli utáhne, ať je jakákoliv. Možná je to předlohou a tedy i scénářem, ale nemá víceméně prostor k tomu, aby nějak exceloval.

Za pozornost ale stojí i vedlejší osazenstvo, kterýmu vévodí jak jinak výbornej Stellan Skarsgård. Ostatní taky moc prostoru nedostávaj, aby nějak herecky překvapovali nebo tak něco. Přesto neplněj roli křoví, každá postava má svůj prostor a svůj význam.
Interesantní je ovšem tedy ta hudba.

Když už jsme se k tomu konečně dostali.


Reznor je úžasnej hudebník a jeho industriální feeling je tak neskutečně chytlavej, že si říkám, že zajímavější filmovej skladatel se v posledních letech neobjevil. (Mám horkýho favorita do roku 2012, kterej by třebas mohl s Reznorem na ten trůn usednout…)

Soundtrack má prej skoro tři hodiny, nebo kolik, protože obsahuje i nereznorovský skladby (resp. jeho covery dvou songů, jeden zní v úvodních titlích, druhej v závěrečných), ale protože vypráví hudební podkres Reznor, je to neskutečný kafe. Od dob Zimmerovy hudby pro Black Hawk Down jsem nezažil větší hudební terno ve filmu (sorry, Daft Punk, sorry Steve, sorry všem). Jak já se na Reznora těšil!
Nezklamal.
Překvapil.
Naplnil.
Pobavil.


Netřeba asi nějak víc rozpitvávat dojmy, prostě Reznor vytvořil hudbu, která ve filmu je, divák ji vnímá, místy – když je potřeba – jen podkresluje (tehdy si ji divák moc nevšimne), jindy funguje – když je potřeba – jako nosný vyprávěcí prvek. Tam, kde Fincher ztrácí ve vizuální dějovosti, přidává tempo (chceš-li, děj) právě Reznor. Je to neskutečný, jak je to propojený a skoro to připomíná Zimmerova slova o tom, jak by měla filmová hudba fungovat.
Tam, kde by rutinér složil hudbu, tam Reznor stvořil hudební epos, hudební příběh. Hudební smyslnost, hudební extáze.
A přitom není prvoplánová (jak by se z těch samplů mohlo zdát), je funkční, je efektivní a nesází přímočaře na efektu bicích, kytary nebo čehokoliv jinýho. Reznor umí použít do filmu zkrátka faktory, který asi jiný hudební skladatel neumí dát. Prostě je vidět, že hudebníci (jako to ukázali třeba Daft Punk) umějí vložit do vizuálna to audio s takovým šmrncem a originalitou, že jejich práce se stává nezapomenutelnou.
A přitom nemusí sázet na nějaké etno prvky, ztřeštěnou rytmiku nebo nedejbože zbytečné smyčce.

Vtipná vsuvka je samozřejmě posezení se skotskou ve sklepě, kdy zní příjemná muzika (že jo, Enyo?), ale tady bych si dovolil tvrdit, že to bylo tak krásně Fincherovský, až mi bylo i líto, že to vlastně někomu přišlo vtipný (ahoj, A.!).

Víceméně co se hudby tejče, dokázal bych říct ještě pár věcí navíc, ale už to tady nechám prázdný.
Po formální stránce je zkrátka Holka s dračí kérkou fincherovsky hračičkovskej film, řemeslně výbornej, po hudební stránce industriálně reznorovsky výbornej a po příběhový stránce... no, zkrátka, zajímavej.

The Girl with the Dragon Tattoo je po vizuální stránce spíš obrázkový atmosférično (pořádně hutný ale), po herecký stránce výborným standartem, ale body získává zkrátka a jednoduše spojením vizuálna a audia. Ještě nikdy předtím nebylo ticho tak prázdný a obrázky s hudbou tak… atmosférický.
Asi by nebylo i na škodu dodat, že film není primárně detektivkou, alespoň se tak (podle mě) netváří.

9/10

oh twelve

You know, some things never change. People do change however. Right?

I decided to learn english in proper way, that means to visit english lessons. Lol. Let's see if I'll make any progress. I don't believe it, I'll try though.

There are few minor things I wanna do in this new year 2012.
First of all, even if you don't know me in person, you should know I really try to write. Novels, stories. Few poems, by the way. All are in czech, of course. This spring I'm gonna participate in one or two literary contests. Then in summer I really want to work hard to make enough money for every major wishes I have, because they need them.
Like visiting New York, for example.
Lol.


I decided to keep working on me rather on helping others.
Selfish.
I had really harsh period the last year, I kept falling for one girl I've loved since 2007. She - of course - kept pushing me away from her life and taking back. Forget it. She's over now.

I have found enough good bands. They all told me there are some small goods in this world of big evils, so I will post them here sooner or later.

I have some ideas about all the stuff moving our society, and this means our czech society. I believe I have a blog on a czech news server, so I will write those ideas there.

Of course, because this year should be the last as the Mayans said, so there's really nothing to screw up, right?



I'll keep you posted.

Once upon a time, there was a girl named Tina...

A month ago, I opened my youtube channel to see, what's new there.

I subscribed a channel of one greek guy who's got very similar taste of music. I like his channel, he supplies me with many great bands I would never discover.
I believe everybody's changing and with me becoming older my taste of music quite changed.
Pfew, I'm still young (I hope), yet I switched from metal genres to rock ones and from rock to something completely different.
And this guy from Greece showed me fantastic band from Russia. They called themselves Tinavie. Maybe because of Tina, the girl, who's standing behind the mic and singing. And composing. And playing the piano.


Tinavie self-released their first album in 2010. The recording's been named Augenblick. In english "twinkling" or "eyewink". It features eleven songs and they are absolutely amazing, even if they are aranged mostly for live concerts. They sound very pleasantly and have so much tiny shiny romantic atmosphere as they seem to be more like stories than songs.

The best on Tinavie's first album is - however - the image of every song these guys (with this girl) wrote. It looks like a concept album, and very supposedly it is a concept album. I wrote "wrote" on purpose. Every song IS a story. It has its own atmosphere, tempo and rhytm. Every one of these pieces can stand alone (and they do), but they work together even better.


Of course there are some "deaf places" on the album. Some song are just too small to stand high at the Music mountains. They miss something. I don't know what, it's you who should find it out.
The very best moments (for me, of course) come to the end of the album. Last two songs, Hate and Beautiful Illusions. Beautiful Illusions was the first Tinavie's song I've heard so it's understandable I have some feelings for it. But I fell for another one more.
Hate.
It's a story.
About her.
It has wonderful line, escalating into a firework of emotions. I hate you, baby, I'll break you baby, I want to kill you, baby, but I loved you baby. Love, hate, bliss and ignorance. Pain, tears, smile... It's like if somebody finaly understood what you wanted to say - and said it instead of you.

Beautiful Illusions is another story. There is a wall in Prague. Wall covered in (spray)paintings. It's telling a story of one woman born in 1928. She lived through WW2, became a pop singer, during the communism era in Czechoslovakia she was forbidden. She married, had two children, one died one day under the wheels of a truck; the other one emigrated in the 80's, her husband died in 2004 and she's alone now. She's eighty and the only thing she has left are her memories.
The story on the wall is absolutely amazing giving me goosebumps everytime I see it.
I have the same feeling while listening to Beautiful Illusions.

If you can imagine Paris in 1930's or 1940's, there's an Epiloque as the fourth song. It brings somehow different emotions than the other songs on the record and I personally like it very much.




In november 2011 Tinavie released their second album. It's called Hidden Places and features 13 new songs. It's... It is much different from its forerunner, yet Tinavie remains the same in creating beautiful romantic songs with apparent storyline behind the music itself. Album was recorded at the studio and you can almost see the difference in the sound. It's more colorful sound with stronger drive. With Hidden Places Tinave became to fast for downtempo, they definitely crossed the genres in music and created new subspace in the music universe.

Tinavie didn't make something entirely new. With Hidden Places they however upgraded their own style into a new fashion style of making modern popular music. I must admit that the first album was somehow more touching. I believe it's because I did listen it more times. And maybe it's because Augenblick was concepted as a recording for live perfomances, so you can feel more emotions with your mind not so opened. While on the second record you really should open your mind and start to think about the stories told by this russian band.

There are many memorable songs on the album Hidden Places. It all starts with song called Changing. The lyrics say it all. The music also. It's a great opener, listener can feel the juicy ideas of composing and writing. Breathe Out brings more wind-instruments (brasses), or if you like another way of bringing them into play. Faster, stronger, carrying the idea of the song / lyrics.

Of course you will find your own favourite songs on Hidden Places.
There's one I really like.
Brave.
Once I wrote somewhere this is a piece that attacked my personal list of the best songs ever.
There's so much juice on the track, it's so powerful all alone that I can imagine it as a standalone story. It's the best track (for me) not only on this album. If there's a song that gives me strength, it's this colorful, powerful a unbelievably touching song. The rhytm, vocals and scheme of instruments create so much emotions. There's an outstanding intro and outro of this piece too, making the whole song more comprehensive than any other piece on the album.

And with Believe all the guys (and girl) from Tinavie give the listener something special. I can't describe what I think of this song with my horrible english, but I'll try to say it: It's an ordinary scheme, nothing special. Drums and the brasses aren't by no means original. For the first time of listening this band, I realized that Tina's vocal exposure isn't anything unique. But somehow they created with all the instruments and vocals a rare pop song, you will never hear in any radio station or on any music tv.



And so what's about the girl Tina?
Tina is of course the frontman of this band. Frontgirl. It's obvious she has a lot of music knowledge, she's composing (not all alone though) and writing the lyrics too and she's the person who creates Tinavie's musical image.
She's beautiful too. She sings pretty well live, she has a beatiful smile and she's absolutely cute when she's standing behind the piano with the microphone in front of her face.

I believe that without Tina, there would never be this amazing russian band.


Tinavie made a wonderful step forward. They didn't change the music at all, they can't be described by any genre though. Augenblick nor Hidden Places aren't flawless recordings determining a new way of modern pop music.
Yet I hope Tinavie will get one day attention of future musicians and inspire many new bands all over the world.



If you want to listen (for free) Tinavie's music, just follow this link.

Refresh

The first sentence's gonna be in czech. Lol, in english the second then. Now the fourth and then the others.


Ne, že bych nějak zanevřel na svojí mateřštinu, a ostatně česky tu psát budu i dál, ale se stoupajícím požadavkem umět cizí jazyk a napsat v něm bakalářku (lol?) jsem se rozhod, že protáhnu svoje anglický koutky. Bude to vtipný, bude to sranda, protože v angličtině psát rozhodně neumím, ale co už.

Jenže o čem psát?
Nechám tu starý pseudorecenze (a časem třeba nějakou přihodím), ale veskrze jdu opravdu blogovat. K čemu to? Nevím. Prostě, abych si protáh anglický koutky. Beztak to nikdo nečte, lol.



First of all, I must apologize for my english. Lol, I say that a lot these last days. I apologized maybe a week ago, when I couldn't tell two asian girls, how to find a mail box. They had to go through one building and then turn left a there's a post office right there. I didn't know how to explain them the right way, so I had to go with them. Maybe because they also didn't speak english well, but I have a horrible feeling they just didn't understand my english. Lol.

FYI I had english classes more than ten years ago but I have never studied this language. I met some weird family maybe two months ago when I was going home to visit my parents. The Mother was from Hawaii, her daughter was however mixed and she was serving her country in the army.
The Mother told me that my english is very good, and I laughed.
It's not true, is it.


So... eh. I don't know what to say anymore, so please, accept once more my apologies and enjoy the rest of YOUR day.
God loves you all.
lol



T.


P.S. I'll be back in a week.

Filmová pseudorecenze: Buried [2010]

Půl roku jsem čekal, až se objeví Buried někde v dosahu v kinech. Nestalo se tak. Mnohem dřív stačily vyjít nejprve různý R5kový ripy DVDčka, aby se nakonec před Vánoci jako dobrej dárek objevily první blu-ray ripy.
Stydím se za to… ne, nestydím.
Buried je výraznej film. Koncepčně velmi originální.

Milej čtenáři, dovol, abych poprvé v životě zaspoileroval, přitom ovšem nevyplkám rozhodující momenty filmu. Ten spoiler je totiž v tom, že celej film se odehrává pouze v rakvi a film v té rakvi i skončí. Jedinou postavou ve filmu je řidič Paul Conroy, kterej v Iráku převáží zásoby (což se dozvíš postupem času ve filmu), a kterej se vzbudí v rakvi. Po chvilce mlácení a hulákání objeví svůj zapalovač a nakonec – voilá – objeví i mobil, který mu do rakve strčili únosci.
Jasně, jim jde o prachy. Jemu jde o přežití.
Druhou postavou, kterou ve filmu uvidíš, je Paulova kolegyně, která natočila na mobil video a potom… no a potom z filmu zmizí. Zbytek hereckého ansámblu obstarává hlasový projev charakterů, s nimiž Paul mluví díky geniálnímu poskytovateli mobilních sítí, který i metr možná dva pod zemí poskytuje signál.
Rakev dva krát nula celá šest metrů (nebo tak nějak) je jediným jevištěm, Ryan Reynolds je jediným hercem. Zbytek obstarávají kamerové kreace a hudba.
Nutno dodat, že všechny tři tyhle faktory tahají Buried z pásma průměru.
Koncept one-man-show ve filmu tu již několikrát byl a před desíti lety dokonce jen v telefonní budce obdobných rozměrů. Problém byl v tom, že kamera telefonní budku opouštěla až moc často, díky čemuž pocit stísněnosti a hutný atmosféry nebyl až tak výraznej.
Kdežto Buried – jak jsem psal na začátku – je výrazně výraznej film.
Než se zeptáš, odpovím ti rovnou.

Film je i výrazně nelogickej. Kromě mobilního provajdra má Paul k dispozici i očividně nekonečné množství kyslíku, který vesele vypaluje svým zippo zapalovačem, přitom postupem času najde i lepší zdroje světla, které mu únosci do rakve dali. Paul stráví 90% času ve snímku telefonováním s lidmi, kteří na něj buď serou, nebo mu pomoct nemůžou. Proč? Cirka po polovině filmu mu navíc začne padat písek do klína, protože americké stíhačky zbombardovaly město nad ním. Logicky bych se i se švýcarákem tou dírou, která se objevila, prokopal nahoru, protože písek je sypkej jako dětskej pudr a jedna z postav Paulovi řekla, že může být maximálně pár stop pod zemí. Kdyby se postavil, moc země nad sebou by už neměl.
Whatever.
Zapomeň na nelogičnosti.

Film je výrazně výraznej v tom svým konceptu a sází všechno na dvě divoký karty.
Ryan Reynolds už ukázal, že umí i hrát, ale teprve tady si postupem času uvědomuješ, že skutečně vyrostl ve výrazného herce, kterej už nepotřebuje huličské snímky, aby prorazil. Reynolds už prorazil. (Jen doufám, že vyjde i ten Deadpool, když v roce 2011 vyjde i ten Green Lantern.) V prvních minutách si řekneš, že moc nehraje, že ten prostor mu to ostatně ani nedovoluje. Na jeho figuře se dají najít mouchy, podivně se tváří, když hystericky křičí, když si uvědomí, že je v rakvi pod zemí. Jen jak film jde svým pomalým tempem dál, Paul Conroy se stává uvěřitelnějším. Má ženu, má dítě, nemá peníze a nemá vlastně vůbec nic.
Ostatně proto je v Iráku.
Ve filmu ukáže snad všechny emoce, které jsou. Strach, panika, vztek, smutek, štěstí, deprese, smířenost a další. Ty všechny zahraje tak, že začneš uvažovat, že ho režisér pohřbil do rakve s kamerou a čekal…
Dle mýho překonává Reynolds prozatím nejlepší one-man herecký part za poslední léta, totiž Sama Rockwella v Moonu. A to o dost.

Druhou divokou kartou jsou emoce. Buď je v tobě snímek vzbudí, nebo ne. To už asi záleží na tom, jak emotivní člověk seš. Já za sebe můžu říct, že poslední půlhodina vygradovala emočně tak, že jsem v okamžiku, kdy naběhly závěrečné titulky, jen čuměl s otevřenou hubou. Podivný pocit na zádech, kterej jsem vnímal cca od patnácté minuty filmu, mi na závěr proběhl celým tělem jako neskutečná zimnice. A ačkoliv existují jen dvě varianty konce (to musí bejt každýmu jasný), totiž že Paul nakonec z rakve unikne, nebo neunikne, ten konec tě zazdí. Víš, jak to skončí, ale když to skončí, skončí to tak silně a emotivně (a prvoplánově emotivně), že ti to zapne tipec.
Pokud ovšem nejsi další z nekonečné řady intelektuálů, kteří potřebují moc hlubokej film plnej silných myšlenek, aby je film bavil.
Buried má opravdu hutnou pointu. Ale to bych spoiloval až moc.

Veskrze se dá říct, že Buried by si zasloužil kvůli dávce nelogičností maximálně 7/10, ale čím déle nad filmem přemýšlíš, tím je ti jasnější, že se musíš podívat podruhé. Protože ta dávka z emočního samopalu byla prostě dost silná na to, abych začal uvažovat o tom, jestli ve filmu nenajdu i něco víc.
Ve výsledku jsem našel. Buried je ukázkou pro další thrillery, které potřebují řadu hereckých hvězd, velký rozpočet, velkou výpravu, velké triky, a tak dál, aby fungovaly. Buried funguje s jedním hercem a jedním režisérem a hlavně jedním scénáristou, kterej by měl dostat pusu od každýho, kdo kdy psal dialogový příběhy. Všechny ve filmu je objasněno skrze dialog, protože ostatně není ani jinej prostředek, a vskutku všechno se ve filmu dozvíš. Všechno, co potřebuješ.

Koncept jedné postavy uzavřené na malém prostoru byl vytažen na maximum. Buried se zkrátka nehne z místa, režisér předvádí neuvěřitelné orgie na neuvěřitelně malém místě, kamera rotuje a točí se a přibližuje divákovi stísněnost, kterou skutečně prožívá Ryan Reynolds tak silně, že mu to zkrátka věříš. Od chvíle, kdy film začne půlminutou černé obrazovky, v níž se ozývá Reynoldsův dech a kopance a škrábance, zadržíš dech a pak vydechneš na konci filmu.
Jistě, tempo je příliš pomalé na uzavřený snímek a stopáž příliš dlouhá, a tak cca v polovině filmu konstatuješ, že by to mohlo být kratší. Ale závěr drtí. Závěr vygraduje tak neskutečným způsobem (opět opakuji: odehrává se to POUZE v jedné rakvi), že prostě jen vydechneš.


A znovu: Jestli bych si měl vybrat mužskej part v hlavní roli, kterej mě letos skutečně poslal do kolen, bude to Reynolds. Silně pochybuju, že by se letos v nějakém filmu objevil lepší herec.
No a na závěr: Buried má jeden z nejzajímavějších plakátů, co jsem letos viděl. Plakát roku?





Buried [2010] 9/10


Drama / Mysteriózní / Thriller
USA / Španělsko, 2010, 95 min

Režie: Rodrigo Cortés
Hrají: Ryan Reynolds, Stephen Tobolowsky, Samantha Mathis

Filmová pseudorecenze: The Social Network [2010]

Cinestar Anděl, Praha, 1.11.2010







The Social Network je vpravdě nezáživným tématem vycpaná panenka o klukovi, kterej „se příliš snaží bejt hajzlem“. Je to o mladým klukovi, kterej rozchod s (celkem pěknou) holčinou vyřeší lahvemi piva a dlouhým sezením u netu a hackováním kolejních ročenek, z nichž nakonec sestaví obyčejný libimseti a tadá, nápad je na světě. Mark Zuckerberg je prej nejmladší miliardář na světě a prachy si vydělal podle filmu (tedy podle scénáře, kterej je podle knihy) tím, že v uvozovkách vykradl nápad dvou šamponovitých bratří, kteří veslují a zároveň přitom chtějí udělat pro Harvard spešl soušl síť, kam se bude zvát elita.

Mark nelení a na vlastní pěst a vlastní inteligenci vystaví systém, kterej je základem dnešního facebooku, sociální sítě, kterou využívají stamiliony lidí po celém světě. Prej i v Bosně, kde „nemají silnice, ale facebook jo“. Ale dost zjednodušování.

Režie se ujal David Fincher, jehož jméno netřeba říkat dvakrát. Každej od něj něco viděl, a kdo ne, ten ať to honem rychle napraví. Protože The Social Network je jeho asi nejslabší počin, a přesto je to fakt hustá podívaná. No jen mi řekněte, kterej režisér ze závodu veslic udělá dechberoucí akční podívanou? Fincher má asi na akci kurva talent, a proto je škoda, že nějaký pořádný béčko o bandě hmyzožravých mariňáků kosících bandu hmyzoidních vetřelců nenatočí. Ale zase zpátky. The Social Network totiž není akční film.
A přesto má tempo, za který by se nemusel stydět ani první Rambo nebo pořád se zrychlující dokumentární série o Bourneovi. Patrný už je to od první scény, která má čtyři minuty a herci v ní sice sedí, ale jejich ústa jedou na plnej plyn. Do čtyř minut musel Fincher nacpat poměrně rozsáhlej dialog, kterej po sherlockovsku představuje našeho hlavního geroje, kterej nemá mečem ani samopalem, ale přesto je brutálně akční. Jeho inteligenční kvocient bude nejspíš hodně vysoko a Jesse Eisenberg (který hrál ňoumu v Zombielandu) jej zahrál fakt dobře. Těžko hledat na jeho charakteru menší hereckou chybu, pevně semknutá role zhrzeného génia, který má jednoho přítele a stvoří jich po netu miliony, aniž by se navzájem znali, mu nedovoluje hereckej part na okamžik opustit jiným směrem. Tohohle mladýho kluka jednou chci vidět v něčem, co mu umožní fakt velkej rozlet, a hlavně ho donutí se zbavit těch kudrlin na hlavě. Pouze závěrečná scéna dělá z filmovýho Marka Z. dvouprostorovou postavu – ukáže nám totiž i svou druhou stranu herecké tváře.

A v tu chvíli mi Marka bylo fakt líto.

Úvodní dialog je zcela nutný k pochopení hlavního charakteru, a tak se nedal sestříhat, protože Fincher uzavřel smlouvu, že film nepřesáhne dvou hodin. A tak herci jedou a jedou a kamera je staticky snímá ze dvou pohledů, ale teprve potom, při úvodních titlích, přichází kamerovej ráj. Respektive kompoziční. Mladej Mark probíhá Harvardem a kamera jej zabírá ze všech stran tak, aby zároveň ukázala, kde vlastně Mark je. A tak ve výsledku není důležitej Mark, ale všechno to okolo, ta scénografie, která budí dojem mrtvolně žijících kolejí.

Nemůžu posoudit ajťácký plky potom, ale zdály se mi hodně relevantní a hodně reálný. Protože při nich vzniká zárodek facebooku.

Ale facebook vůbec není ve filmu důležitej. Veskrze se dá říct, že The Social Network je film o lidech, o vzájemných kolizích a explozích, o vzájemném přátelství ve světě, kde slovo přítel je jen slovem. Facebook tu funguje jen jako berlička, kterou si můžete typově přenastavit třeba na souboj o zděděné miliardy, výhru v loterii, nebo třebas investice do ropných akcií, o nichž – btw. – taky bude řeč. A pak si k téhle berličce postavte druhou ze světa IT, kde padá Bill Gates (jehož scéna… byla nutná??) a jeho přítomnost ve filmu značí, že Mark může bejt tím druhým Gatesem. Mladej je na to dost.

Když se odprostíte od berličky jménem Facebook, postaví před vás scénář příběh kluka, kterej si splnil svůj sen bez ohledu na to, kolik na něm vydělal, a byl to sen, kterej se narodil jen tak, vlastně na skle v jeho pokoji, a postupně se stal Zuckerbergovou vstupenkou mezi elitu, vstupenkou, po níž toužil. A je jedno, že Mark se vám stane nesympatickým, že třeba šlape po lidech, protože on si to vlastně ani neuvědomuje. Motivace a jeho nezávislost jsou dva důvody, proč nakonec působí jako hajzl, byť jím není. Je to prostě příběh kluka, kterej něco vymyslel (nebo klidně i ukradl, to už nechám na vás), a přitom se něco naučil, něco o svým životě i o životě ostatních. A tak veledůležitá scéna na závěr jen dává podnět k zamyšlení, jestli v současným netovým životě cosi nepostrádáme.
Dřív to bejvávalo jinak. Dneska už jen click, cvak, a mám přítele. Fenomén Facebooku jako takovýho se ovšem ve filmu mihne jen tak očkem, protože není důležitej.
Veledůležitou součástí filmu je pak hudba. Trent Raznor se vytáhl a kdo zná jeho hudbu, bude potěšen, neboť zdá se, že i filmový skladatelství mu není cizí, a prvky, který jsem nepovažoval za možná zakomponovat do dramatu o… no o vzniku Facebooku, tam prostě seděj jako prdelka na hrnci. Nebo hrnec na prdel? Ať tak nebo tak, hlavně v úvodu dokáže společně se střihem a kamerovým rejžováním zlata vytvořit skutečnou atmosféru, při níž trošku zadržujete dech, ačkoliv vidíte jen kluka, jak sedí a hackuje kolejní stránky.

A tak dál.

Režii Davida Finchera netřeba rozebírat, jen říkám, že je skvělá, byť ne nejlepčejší, možná trochu prvoplánová, ale umí vytvořit cosi hmatatelnýho, co vás donutí se trochu uvelebit nebo narovnat v křesle.

Skvělý je časový kolotoč, který ve filmu funguje vlastně taky jako berlička, neboť film by se dal odvyprávět chronologicky a nic moc by to neznamenalo. Ale prolínání obrazů z jednání s historickými okamžiky vzniku facebooku má hodně do sebe a tvoří i trochu emotivní atmosféru, při níž fandíte tu Markovi, tu Eduardovi, tu bráchům veslařům… Časový toky jsou tak důležitou součástí vyprávění, který směřuje k cíli… ukončenému globálně, osobně už však nikoliv.
No a musím zmínit porci vtipu, kterej ve filmu je. Nebudu tu vyjmenovávat scény, u nichž jsem se od srdce zasmál, protože se jedná o prvoplánovej inteligentní humor, kterej mám rád. Jedná se spíš o typ toho vtipu, o tu souhru dialogových oken, která se odehrávají tu a tam. Veslaři, fixa na okně, spadlý server, a tak dál.

Pokud bych měl říct, co se mi na The Social Network jakože fakt hodně líbilo, asi bych hodně váhal. Nic tu není přímo dokonalé a originální a supr cool a už vůbec není supr cool, že to je o Facebooku, když to o něm vůbec není. Jasně, do kin to přiláká spousty lidí, protože to je přeci o fejsu, ale tenhle kýč byl naštěstí šikovně eliminován.

Prostě se The Social Network líbí. Tak. Je to líbivej film, kterej útočí na subjektivismus každýho diváka. Někomu se to líbit nebude, to určitě, ale bude to mizivý procento rejpalů, kteří prostě rejpou. Nehraju si na nadprůměrnýho diváka a nejsem bůhvíjak filmovýho řemesla znalej, ale z toho mála, co znám, můžu prostě říct: Je to nadprůměrný snímek, kterej vás možná donutí na Facebook nahlížet jinak, možná vás donutí se zamyslet, jestli váš soušl lajf po netu není vlastně zalegorizován. Je to nadprůměrné řemeslo, které se dočkalo šikovné ruky a skvělých hereckých výkonů, a to i od Justina Timberlakea... kterej FAKTICKY zahrál!!

The Social Network osobně chápu jako osobní drama s globálnější zápletkou, boj o prachy a jako skvělý dílko, který není náročný, a přitom třeba uspokojí i ty náročnější.
Nečekejte obzvláště silný příběh, ačkoliv to silný příběh je. Nečekejte silnou zápletku, ačkoliv i ta tu je. Nečekejte klasický životopis, ačkoliv i ten tu vlastně je.
Povím vám ale, že čekat máte skvělý herecký výkony, skvělou režii, skvělou hudbu a velkou porci vtipu. A když v tom všem objevíte i něco víc, budete jen rádi, že tak veskrze průměrný film je vlastně tak moc nadprůměrný.


The Social Network [8,5/10]
Drama
USA, 2010, 120 min

Režie: David Fincher
Hrají: Jesse Eisenberg, Justin Timberlake, Andrew Garfield, Brenda Song, Rooney Mara, Max Minghella, Armie Hammer, Joseph Mazzello, Malese Jow, Natalina Maggio, Trevor Wright, Adina Porter, John Getz, David Selby, Cherilyn Wilson, Bryan Barter, Rashida Jones



P.S. Ona úvodní scéna byla brutálně náročná i pro překladatele, takže jestli chcete chytat meaning, oprašte angličtinu. Fuka se snažil, ale dost z významů mu uteklo. Bohužel.

Hudební pseudorecenze: LINKIN PARK - A THOUSAND SUNS [2010]

Poslouchám muziku už kvantum let. Když jsem byl malej, moje sestra poslouchala takový skupiny jako The Corrs, The Cranberries nebo nějaké folkové skupiny. Když mi bylo třináct, poprvé jsem slyšel Linkin Park a dodnes považuju tuhle skupinu za tu, která mi otevřela dveře k rockovějšímu, potažmo metalovějšímu nebi. Kolem šestnáctých narozenin jsem objevil Nine Inch Nails. Ano, mohl za to bezkonkurenčně nejlepší koncert Linkin Park na fesťáku Rock am Ring v roce 2004. Velice rychle jsem si zamiloval industriální rock a metal. Už byl jen krůček k alternativnímu metalu ve stylu Deftones. Kolem osmnáctin jsem poprvé vstoupil do „pravých“ (jak to nazývají fandové těchto odnoží) metalových odnoží, začal jsem melodickým death metalem, dostal se postupně k folk metalu a post metalu a dnes kotvím ve škatulce dramatického death metalu, sludge metalu (potažmo post metalu) a samozřejmě stále folk metalu.

Tenhle úvod jsem si tu vybásnil proto, aby čtenář pochopil, že za nějakých deset let jsem se pohyboval ve skutečně poměrně dost širokých vodách, od rocku ve stylu U2 a R.E.M. přes Limp Bizkit, Linkin Park nebo třeba hezky alternativně metalové Drowning Pool, Fair to Midland (mají nejlepšího zpěváka na světě a až vydají svoje čtvrté album, budou na paškále i tu!) se dostal k současně preferovaným škálám (post metal/rock; sludge, dramatic death, atp.). Je to dost a neumím už vyjmenovat, kdo všechno se v mém playlistu vyskytl. Japonci, Brazilci, Španělé, Rusové, Finové, Američané, Češi, Slováci, hip hopeři všech národů…
Jojo, i hip hop umím poslouchat.

Deset let poslouchám muziku a jednotlivá alba.

Ale teprve v roce 2010 přišla pro mě hudební revoluce. Problém je v tom, že vlastně nevím, co je na ní originálního. Album jako koncept se vyskytlo v mém playlistu stokrát. Indie, industrial, ska, hip hop, rock, ethno, to všechno už tu bylo milionkrát. Elektronikou podkreslený zvuk taky.
Tak v čem je teda nová deska Linkin Park tak originální?

Narovinu to řeknu: V ničem. Originalita tkví v tom, co všechno s tou neoriginálností dokázali kluci z Kalifornie udělat. Narovinu to řeknu: A Thousand Suns je jedno z nejlepších alb, které jsem kdy slyšel.

Pojďme si udělat krátkou vyjížďku diskografií téhle šestice, která se pojmenovala Linkin Park jen proto, že doména na jméno Lincoln Park už byla obsazená.

Kapela vznikla v roce 1996 jako Xero. Tohle období přeskočíme. Přeskočíme i to další, kdy se kapela jmenovala Hybrid Theory. Důležité ovšem je, že se tak jmenovala proto, že zkoušela hybridní teorie v hudbě. To si zapamatujte. Zkoušela různé mixy různých žánrů.

24. října 2000 se poprvé změnily dějiny hudby. Tehdy totiž vydala desku kapela, která za pouhých osmnáct měsíců vyprodávala stadiony a sama o sobě velkohubě hlásila, že bude úspěšnější než Black Sabbath. Desku pojmenovali po sobě, tedy po svém starém jménu Hybrid Theory (smutné, i tohle jméno kapely bylo obsazeno, proto se pojmenovali Lincoln Park, neboť v každém americkém městě je Lincolnův pak, ovšem doména lincolnpark.com byla obsazena, a tak skupina přepsala svoje jméno na fonetickou výslovnost). Představte si, že by si všichni obyvatelé České republiky pořídili desku Hybrid Theory. Brutus, co? No, jenom v USA si těch deset milionů lidí desku koupilo. Celosvětově potom přes 24 milionů. Sakra, to je hodně cédéček.

Sledovat s odstupem času přijetí této desky je úchvatné. Kritici desku i kapelu vychvalovali za přístup a originalitu, energii a nápad. Metalisté Linkin Park hodili do koše se slovy, že tohle je sračka a škatule nu-metal je k smíchu. Fanoušků ovšem najednou byly statisíce a miliony a těm to bylo jedno. Kritické recenze na metalových serverech jsou k smíchu a každý, kdo poslouchal v této době (a možná dodnes) nějakou tvrdší metalovou odnož (typu death metal, black metal atp.) se klukům z Kalifornie smál a nadával jim do sraček. Haha. Komerční pop, tak tuhle neotřelou kombinaci hip-hopu, rockových linek a metalových rifů v souhře s čistým a screamovaným vokálem, elektronikou a scratchi nazývali. Záviděli ty vyprodané stadiony a velká slova?

Singl In the End shrábl kde co, hlavně jeho video je dodnes považováno za nejlepší LP-klip vůbec. One Step Closer, Papercut, Points of Authority (pouze USA) a Crawling katapultovaly Hybrid Theory do rádií s takovou vervou, že v našem časopise angličtiny na základce byl o kapele dokonce článek.

Železo se má kout, dokud je žhavé, a tak 25. března 2003 vyšla Meteora. Seskupení klášterů na vysokých skalách v Řecku se otřáslo v základech, když Meteora vyslala do rádií a televizí řadu Hitů. Hity s velkým Há. Somewhere I Belong, Lying from You (pouze USA), Faint, From the Inside, Breaking the Habit a hlavně Numb upevnily rádiovou pozici Linkin Park nejen v Česku. Dva klipy tu byly natáčeny a dodnes patří autorem k nejlépe hodnoceným klipům kapely vůbec.

Sledovat s odstupem času přijetí této desky je úchvatné. Kritici už desku tolik nevychvalovali, metalisté mleli to samé co u Hybrid Theory a fanoušci vrněli blahem. Koncert v Česku donutil grupu slíbit, že sem ještě přijede, což taky udělala.

Meteora přinesla Linkinům a jejich fanouškům smyčce a Lying from You, které sice nemá video, ale nepochybuji, že kapela tenhle song má ráda kvůli své energii a notné dávce emocí, které ze songu proudí. Numb byl celosvětově hit číslo jedna a jeho video se točilo v televizi donekonečna. Ovšem Breaking the Habit zblajzl opět cenu za nejlepší video.

Kapela pak čtyři dlouhé roky nic nevydala. Fanoušci se těšili ze songů, které kapela předváděla na koncertech, když zadunělo QWERTY (Behind Your Lies), fandové zajásali. Kluci z Kalifornie ovšem slibovali na nové desce velkou změnu a nového producenta Ricka Rubina (ten už měl vrchol dávno za sebou a podle svých slov uměl z hudby jen to, co ho naučil poslech Beatles).

Vyšla fošna Minutes to Midnight.

Velký příklon k popu, tak to ohodnotila polovina fanoušků. Zbylá polovina vrněla blahem, protože kapela se změnou zvuku přinesla i změnu koncertních vystoupení. One Step Closer se hrál jako první a Bleed It Out vytleskala každá aréna a každý stadion. MtM tu nechci moc řešit, protože jeho význam je v kontextu s ATS pouze předstupeň. Mnohem důležitější pro novou fošnu LP byla spolupráce s Hansem Zimmerem na soundtracku k Transformers 2 a návrat do studia za Rickem Rubinem. Notná industriální příchuť znatelná už na koncertu v rámci Rock am Ring 2004, kdy kapela vyfrnila song od Nine Inch Nails, vystoupala na vrchol v krátkém bridgi songu New Divide, titulním songu filmu Transformers 2. Tehdy autor těchto řádků zajásal a řekl sám pro sebe: „Esli se toho budou držet dál, bude to pecka!“

14. září 2010 mělo album A Thousand Suns vyjít na českej svět.

Uniklo tam o týden dříve.
15. září přišlo autorovi těchto slov domů.
To už ho ale znal. Měl ho poslechnuté odpředu dozadu a nikdy neudělal tu chybu, že si pustil jen jeden song, nebo že to zahodil po prvním songu.

Jako první se do uší vyline dvojice inter, the Requiem a the Radiance, v kterém padají už klišoidní slova dr. Oppenheimera „we knew the world would not be the same…“. V tom prvním pak elektronicky upravený Mikův hlas zpívá dětským vokálem „god save us everyone…“ a tak dál, pamatujte.

Rozhodl jsem se intra nehodnotit, protože povětšinou v nich někdo kecá, anebo se tam jen cosi krátkého děje. Přesto různá intra a interludy tvoří víc jak třetinu celého tracklistu alba, takže nějakou pozornost si určitě zasluhujou.

Jako třetí na listu vyšumí Burning in the Skies, které poprvé představuje znatelnou změnu, ale pro ty, co slyšeli MtM, prozatím jen drobnou. Změna vizáže z tvrdších na měkčí linky, to už se točilo několikrát, přesto u Burning in the Skies postřehne pozorný posluchač dvě fakt důležité změny – zpěváci jsou najednou dva (Mike Shinoda si asi bral lekce zpěvu během pauzy) a trochu se ubralo kytar. Burning in the Skies má ale zajímavej image – veselá melodie a smutný text, který jako by dokázal pasovat na dvě různá témata, první je to osobní-politické; druhé potom samotné varování kapely, že se brutálně změnila a že další songy budou fakt jinší.

Další intro, kde se něco střílí a slyším tam megafon Brada Delsona, po němž následuje jeden z vrcholů alba. Industriální jungle, typický post-industriální rock, tu škatulku si čtenář může nazvat, jak chce, ale je to kombinace starého dobrého Mikova rapu a moderních elektronických věciček. Pokud si čtenář najde na googlu definici post-industriálního roku, zjistí, že When They Come for Me tu definici splňuje dokonale. Je tam něco ethna, rap, syntetizátory, skřípavé elektricky upravené kytary, anti-beat bicí s vytleskávací podlinkou, pár sprostých slov a dohromady tady vzniká něco, co jsem ještě za deset let svojí hudební existence neslyšel. Nedá se to nazvat, ale je to to dobré ze starých Linkin Park a nový zvuk, který s tím dohromady pasuje na výbornou. Na začátku páté minuty se pak opakuje megafon z krátkého intra předtím, arabské ethno halekání a potom konec, po němž následuje další song.

Prvních pár dní jsem Robot Boy opravdu nemusel, ale najednou to přišlo. Klavírní a vytleskávací podlinka se mi zdály dohromady nepadnoucí, k tomu Chesterův zpěv, ale když jsem někdy před dvěma dny uviděl ve výloze hračkářství malého robota, najednou mi to všechno docvaklo. Robot Boy má neskutečně podpracovanou výstavbu a poměrně nezajímavý text, ovšem teprve do chvíle, kdy přijde instrumentální vsuvka. Elektricky podkreslený zvuk jako by připomínal osmdesátkové pokusy Michaela Jacksona varovat svět před zničením. Podivné halekání Chestera na pozadí a pak Mikův hlavní vokál a stálé echo „robot boy“ a silné sdělení, že „the weigh of the world will give you the strengh to go“. Skvělý song, klišoidní a přitom silně impulzivní.

Mikeova japonská vsuvka Jornada Del Muerto v sobě má pouze dvě slova, a to: 持ち上げて、解放して (mochiagete, tokihanashite), což znamená „lift me up, let me go“. Pamatujte. Následuje pro mě další vrchol alba. Původně jsem tenhle song fakt nemusel, ale postupně jsem si uvědomoval jeho kompozici. Bude to další singl a jmenuje se Waiting for the End. Funguje totiž dobře i samostatně bez kontextu alba. Má zajímavou ethno podložku, Brada místo u kytary u kláves, nějaký další nástroj, který neumím nazvat, ale zní jako virbl a činely, dva zpěváky a fakt dobrej text, který by měl posluchači opět připomenout, že LP jsou už jinde. Vokálová melodie se s nástupem druhé strofy prohlubuje a víc podkresluje atmosféru. Mike v tu chvíli funguje jako vokálový doprovod a hlavní pozornost má Chester a Bob za bicími, což se ale změní dalším „rapem“ (on to rap moc není). V tu chvíli se vrátí Brad ke kytaře a rozjíždí se závěr.

Tahle kompozice songu mě fakticky dostává a vždycky mi naskakuje husinec. Je to klasická výstavba (sloka – refrén – sloka – refrén – bridge – refrén), a přesto funguje nově a ze strany Linkin Park trochu nepředpokládaně. Výtečný song.

Jenže po něm přichází naprosté WTF. Blackout se mi začal líbit už ve chvíli, kdy jsem na Youtube viděl „freestyle freeflow“ Chesterův výkon. Mike k tomu pak dodal luxusní elektroniku evokující osmdesátá léta, konečně je víc znát basa a první dvě a půl minuty songu jsou naprosto bezchybné. Experiment s vokálem se podařil, Chester freeflow rychle zpívá a poté křičí, takže to zní pro některé míň stíhající fanoušky jako rap se screamem. Fakt si všímám pokaždé té klávesové linky a bicích, které dohromady s následující osmdesátkovou variací elektronických zvuků a scratchů v polovině songu tvoří luxusní interlude pro zbytek alba. Blackout asi neumí fungovat samostatně, ale měl by ho znát každý. Chci singl.

Blackout je rozdělen na dvě části, v první freeflowuje Chaz, v druhé je dominantní hlubší Mikeův vokál, který uklidňuje přesně tak, jak zpívá. Stupňují se bicí a klávesy a nakonec vzniká sympatická souhra obou vokálů, v nichž najednou příjemnější je ten Mikeův. Blackout je experiment a je neskutečně promakaný – vyzařuje image alba, pracuje s žánry a styly a připomíná tak staré Hybrid Theory a Linkin Park v období 2000-2002; a přitom je opravdu nový a pro většinu fanoušků příliš velkým what the fuck momentem.

Následuje další povedený song a další vrchol Wretches&Kings. Víc připomíná staré LP, ale většina zvuků je v tomto songu elektronických, kytara i basa většinu času mlčí a všechno jsou samply. Byť to tak nezní. Rytmická a jednoduchá skladba vhodná k tomu, aby stadion mával rukama do rytmu a poskakoval. Připomíná hodně staré pecky, má industriální vizáž a potenciál stejný jako Bleed It Out z minulého alba. Její součástí je intro a outro v podání Maria Savia a jeho varování před stroji a výzva k tomu, aby člověk šel a zastavil je. Dvě rapované sloky a krátký refrén, v němž chybí trochu tvrdší Chazova poloha, ale budiž, protože jednoduchý rytmus a ta industrialita skvěle pasují k Saviově výzvě. WK je song, který asi nebude singlem, ale zasloužil by si to. Má na to chytlavost a energii.

Pak je další intro v podání Martina Luthera Kinga jr., jehož hlas se za doprovodu kláves postupně stává démonicky robotickým. Wisdom, Justice and Love je moc hezké intro, nejlepší na albu, má myšlenku, silný proslov, jednoduchý doprovod a nápad s démonickým hlasem. Potom jde na řadu mnoha fandy oblíbená skladba Iridescent.

Tady čuchám silnou rádiovku a je to škoda, protože tento song považuju za nejslabší na celém albu. Vytleskávané bicí jsou jen jehlou v kupce hnoje, špatnost je téměř vše. Text, poloha vokálů, absence nějakého výraznějšího prvku, spíš to připomíná klasickou rockovou baladu. Klávesy a jemné hlásky. Elektronické pozadí. Nudný a jednoduchý beat bez energie. Song je 60% své stopáže nevýrazným, nemá nic, co má zbytek alba. Ale chápu, že husinec naskakuje posluchačům, když začnou zpívat všichni z kapely, dokonce i Joe Hahn. Jedinou drobnou výhodou songu je, že ačkoliv má pět minut a je vlastně nudnou hudbou pro masy (ano, přiznávám se k tomu, odsuzuju mainstreamové skladby jako je Iridescent), vlastně ani nenudí. Ono to bude tím, že téměř polovinu stopáže zaujímá ona zajímavější část s gradujícím závěrem, při němž fandům naskakuje husinec. Pro mě je ovšem Iridescent velkým zklamáním notně připomínající Shadow of the Day z minulého alba. I ten se stal singlem a dostal video, nepochybuji, že zde to bude totéž.

Další intro je Fallout a má kus text z Burning in the Skies opět elekticky upraveným vokálem, který se postupně stává čistým Mikeovým. Hezká nálada v tomhle intru vrcholí plynulým přesunem do prvního singlu z alba, the Catalyst.

Tenhle song v prvních posleších připomínal What I’ve Done, ovšem s jednou notnou rozdílností – industriální nádech. V kontextu s celým albem a hlavně oběma intry, u kterých jsem tu napsal „pamatujte“ funguje jako ucelující prvek a opravdu klíčový song. Ostatně název celého alba je jedním veršem tohoto songu, který má několik zajímavostí.
Elektronické scratche. Hezkou basu. Hezkou spolupráci obou vokalistů plus výkřiky „no“ všech členů kapely. Smyčcové varianty osmdesátek (samply). Na tomto songu je nejvíce cítit kytara. The Catalyst musí být poslouchán ve studiové verzi, ta rádiová a s klipem postrádá tu důležitou atmosférickou minutu, která se stala skutečným důležitým prvkem pro celý kontext alba. U New Divide jsem si přál, aby bridge byl delší a zůstal industriální. The Catalyst tu industrialitu po dobu celé té jedné kritické minuty má a ukončuje tak putování posluchače albem, na němž mladí Linkin Park konečně dospěli do hudební kvality srovnatelné s velikány rockového nebe.

Na albu není vlastně nic originiálního, všechno už někde někdy bylo, přesto dohromady všechno poslepovala šestice z Kalifornie tak neskutečným způsobem, že vzniklo něco nového a originálního. Namixovala žánry tak, že staré dobré Hybrid Theory je konečně překonáno. Protože namixováno bylo šest sedm různých hudebních směrů, a proto A Thousand Suns je skutečným Hybrid Theory.

Poslední song se jmenuje The Messenger a do alba schválně vůbec nepasuje. Akustická kytara Chazův nečistý vokál se od alba natolik odlišují, že je jasné, proč si jej kluci vybrali jako zavírák. Spíše než LP tento zavírák připomíná staré Grey Daze nebo nové Dead By Sunrise. Rocková pohodička je rámovaná skvělým „nečistým“ Benningtonovým výkonem, tenhle song je snad psán jeho vlastní rukou od první do poslední noty. Když k tomu připočteme silný text klasicky o lásce a životě a tak, vzniká supr zavírák a další příjemné překvapení na albu.



Album A Thousand Suns je skutečně kontroverzním počinem, který odsuzuje polovina fanoušků Linkin Pak, druhá jej vyzvedává do nebe. Zprvu po několika prvních posleších jsem patřil k té první polovici, ale čím víc času jsem nad konceptem alba přemýšlel, tím více jsem si jej zamilovával. Jestli Linkin Park stvořili kdysi dávno „hybrid theory“ o hudebních žánrech, na novém albu vytvořili „multi-hybrid theory“ o celé muzice. Posluchač tu neposlouchá patnáct tracků, devět songů a šest inter, ale poslouchá tu JEDEN třičtvrtě hodiny trvající příběh o putování nejen apokalyptickou pustinou. Tohle album je totiž i příběhem o tom, kterak se dá dneska vytvořit originalita z neoriginálních prvků a kterak může kapela – snažící se o zbavení jedné nálepky – vytvořit nálepku druhou. Spolupráce s Rickem Rubinem na předchozím albu byla předstupněm a i když u tohoto alba více cítím produkční rukopis Michaela Kenji Shinody, je to nejspíš již produkční za zenitem, který dokázal přinést řadu dobrých nápadů, které vyústily v prozatím nejlepší album, které v roce 2010 vyšlo.

Je to smutné, ale nečekal jsem to. Linkin Park mě znovu dostali jako před devíti lety naštvaného puberťáka. Tentokrát ve mně probudili přemýšlivého ducha dospívajícího kluka. Dojmy a emoce z Tisíce sluncí jsou tak mnohem mnohem silnější, a proto ryze subjektivní hodnocení na závěr:
[11/10]