The Girl with the Dragon Tattoo

Muži, kteří nenávidí ženy jsou filmem, který…
Ne, takhle se to začít nedá.

S hrůzou jsem při úvodních titulcích zjistil jednu věc.


Jsou lidi, který jdou na Holku s dračím tetováním proto, že znají předlohu nebo první filmovou adaptaci. Pak jsou lidi, kteří na Holku jdou bez toho, že by předlohu znali, ale jdou na Finchera. Ostatně to jsem si o sobě myslel taky, že přesně do týhle kategorie patřím.
Ale pak jsou lidi, který jdou na novýho Reznora.

Úvodní titulky jsou dunící nabušenou smyslnou orgií Reznorova umu. Ne, že ne. A to i kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že úvodní title nejsou podkreslený Reznorovou muzikou. Ale bylo by asi blbý, kdybych začal film hudbou.

Jako neznalec předlohy jsem byl ani ne tolik natěšenej, jako spíš zvědavej, o čem to vlastně má bejt. Záměrně jsem se vyhýbal jakýmkoliv spoilerům nebo všemu, co by mě mohlo o zážitek připravit. Záměrně jsem si ale zjistil, že jdu na novýho Craiga, že jdu na novýho Finchera a že jdu na novou Rooney Maru.

Příběh tady rozpitvávat nebudu. Ti, kdo jej četli, asi nebudou překvapený; ti, kdo jej nečetli, by neradi překvapený byli. Třeba.

Musím jen říct, že příběh je dobrej. A to ani ne svojí nápaditostí (nejedná se o dalšího Zodiaca!), ani svojí syrovostí (nejedná se o další Sedmičku, a to ačkoliv pár scén – I am rapist pig, kočka – je opravdu hutnejch), a dokonce ani svojí ukecaností (nejedná se o další Social Network, ačkoliv…). Co mě, jako zkoušejícího pisálka, mile překvapilo, byl vlastní závěr. Ačkoliv film mohl dávno skončit, poslední dvacetiminutovka vřele a mile vypráví samotný zakončení osudů postav. Ačkoliv… ne tak docela :)

Nechme stranou příběh, přikročme k formě.


Haha. Fincher je Fincher. Nepřekvapí ničím novým, ačkoliv přístup k jeho postavám je stále brutálně chytlavej, ale pokračuje v tempu, který nastolil Zodiacem a Social Network. Skoro by se dalo říct, že Fincher je takovej rutinér – což je vlastně ve výsledku škoda, ale ve výsledku je to zároveň i neskutečná zábava, protože jen málo lidí umí vyprávět příběh tak, jako Fincher. Sice to nedělá skrze akční dějový sekvence, ale skrze dialogy a víceméně vizuálno používá jen jako prostředek, kterým diváka v tom křesle udrží, přesto je to ve výsledku tak unikátní přístup (unikátní tím, jak je neskutečně dobrej), že to prostě baví i napotřetí, napočtvrtý, napopátý…
Žádnej z Fincherových předchozích filmů jsem neměl potřebu zhlédnout ještě jednou. Obávám se ale, že zrovna Holka s dračí kérkou je v tomhle případě moje premiéra. V životě jsem po Fincherově filmu neměl takový nutkání ten film vidět ještě jednou.

Bod navíc.


Všechno od kamery, přes střih, zvuk nebo herecký výkony, je výborný. Fincherovsky standardní, dalo by se říct. Ačkoliv samozřejmě nejvíc pozornosti patří Holce s dračí kérkou, tedy Rooney Mara. Rooney stejně jako její ségra je pořádnej kus, je neskutečně hot a má neskutečnej hlas, ale oproti Kate nemá určitý hrudní přednosti, který by z ní udělaly v mejch očích opravdovou sexbombu. Co prostě upoutá, je její hereckej projev. Z milý udržovaný holky v Social Network udělala ohromnej skok dopředu, potetovaná, propíchaná náušnicema a kuličkama, drsná, tvrdá, tam, kde je to potřeba, má prázdnej pohled, tam, kde je to potřeba, má hlubokej pohled. Vokálový polohy sice moc neprostřídá, ale i tak když už promluví, stojí to za to. Moc toho nenamluví.

Craig je standardní. Nepodává oslnivej výkon a právem tak přenechává prostor pro Rooney, přesto je svým způsobem zajímavej, zapamatovatelnej. Stárne, hromadí se na něm šedivý fousy a v něm řádná dávka charismatu. Roli utáhne, ať je jakákoliv. Možná je to předlohou a tedy i scénářem, ale nemá víceméně prostor k tomu, aby nějak exceloval.

Za pozornost ale stojí i vedlejší osazenstvo, kterýmu vévodí jak jinak výbornej Stellan Skarsgård. Ostatní taky moc prostoru nedostávaj, aby nějak herecky překvapovali nebo tak něco. Přesto neplněj roli křoví, každá postava má svůj prostor a svůj význam.
Interesantní je ovšem tedy ta hudba.

Když už jsme se k tomu konečně dostali.


Reznor je úžasnej hudebník a jeho industriální feeling je tak neskutečně chytlavej, že si říkám, že zajímavější filmovej skladatel se v posledních letech neobjevil. (Mám horkýho favorita do roku 2012, kterej by třebas mohl s Reznorem na ten trůn usednout…)

Soundtrack má prej skoro tři hodiny, nebo kolik, protože obsahuje i nereznorovský skladby (resp. jeho covery dvou songů, jeden zní v úvodních titlích, druhej v závěrečných), ale protože vypráví hudební podkres Reznor, je to neskutečný kafe. Od dob Zimmerovy hudby pro Black Hawk Down jsem nezažil větší hudební terno ve filmu (sorry, Daft Punk, sorry Steve, sorry všem). Jak já se na Reznora těšil!
Nezklamal.
Překvapil.
Naplnil.
Pobavil.


Netřeba asi nějak víc rozpitvávat dojmy, prostě Reznor vytvořil hudbu, která ve filmu je, divák ji vnímá, místy – když je potřeba – jen podkresluje (tehdy si ji divák moc nevšimne), jindy funguje – když je potřeba – jako nosný vyprávěcí prvek. Tam, kde Fincher ztrácí ve vizuální dějovosti, přidává tempo (chceš-li, děj) právě Reznor. Je to neskutečný, jak je to propojený a skoro to připomíná Zimmerova slova o tom, jak by měla filmová hudba fungovat.
Tam, kde by rutinér složil hudbu, tam Reznor stvořil hudební epos, hudební příběh. Hudební smyslnost, hudební extáze.
A přitom není prvoplánová (jak by se z těch samplů mohlo zdát), je funkční, je efektivní a nesází přímočaře na efektu bicích, kytary nebo čehokoliv jinýho. Reznor umí použít do filmu zkrátka faktory, který asi jiný hudební skladatel neumí dát. Prostě je vidět, že hudebníci (jako to ukázali třeba Daft Punk) umějí vložit do vizuálna to audio s takovým šmrncem a originalitou, že jejich práce se stává nezapomenutelnou.
A přitom nemusí sázet na nějaké etno prvky, ztřeštěnou rytmiku nebo nedejbože zbytečné smyčce.

Vtipná vsuvka je samozřejmě posezení se skotskou ve sklepě, kdy zní příjemná muzika (že jo, Enyo?), ale tady bych si dovolil tvrdit, že to bylo tak krásně Fincherovský, až mi bylo i líto, že to vlastně někomu přišlo vtipný (ahoj, A.!).

Víceméně co se hudby tejče, dokázal bych říct ještě pár věcí navíc, ale už to tady nechám prázdný.
Po formální stránce je zkrátka Holka s dračí kérkou fincherovsky hračičkovskej film, řemeslně výbornej, po hudební stránce industriálně reznorovsky výbornej a po příběhový stránce... no, zkrátka, zajímavej.

The Girl with the Dragon Tattoo je po vizuální stránce spíš obrázkový atmosférično (pořádně hutný ale), po herecký stránce výborným standartem, ale body získává zkrátka a jednoduše spojením vizuálna a audia. Ještě nikdy předtím nebylo ticho tak prázdný a obrázky s hudbou tak… atmosférický.
Asi by nebylo i na škodu dodat, že film není primárně detektivkou, alespoň se tak (podle mě) netváří.

9/10