Otvírák debutovýho alba týhle kapely z Chicaga se jmenuje Lifting Skies a je to povedená volba. Devítiminutová nálož je ale dvousečnou sekerou, protože je tak dobrá, až ten zbytek alba chudák tísní se v koutě a doufá, že si na něj taky někdo vzpomene.
Pokud si na internetu (třeba na mnou tolikrát zmiňovaném last.fm) vyjedete Ganon, vyskočí vám zase snůška slov, z nichž nejdůležitější je sludge a indie. Sludge jsme si tak nějak zkusili laicky vysvětlit u minulé hudební pseudorecenze, u Kehlvinů, takže ho můžeme vesele přeskočit a zaměřit se na to „indie“ (což, narovinu, je přejaté z jejich myspace).
Kapelka je i na fejsbuku a má směšných dvě stě fanoušků. To je sakra málo.
Uznávám, v tomhle post metalem narvaném hudebním světu nejsou Ganon žádnou převratnou grupou. Ale jsou v jednom ohledu opravdu výteční a možná právě proto zůstali v mém uchu a v mé eMPé trojce už druhý týden. Nezávislá hudební produkce má v Americe přeci jen trochu jinší vizáž než ta česká, tam (nebo v Británii) kluci nehrají v garáži nebo v pokoji jednoho z členů a nesnaží se působit tvrdě a přitom dělat hudbu, kterou by se mohli proslavit. Samozřejmě, nefunguje to takhle doslova u každé kapely, ale jako by česká produkce prostě nemohla utvořit umělečtější muziku, která vás netahá za vlasy svým prvoplánovým libidem.
Ganon se pohybují na hraně experimentálního metalu / sludge / post metalu / artcoru a pohybují se tam s opatrností šlachovitého vzpěrače. Americký hudební svět je post rockem a post metalem dost naplněný, ale tadyhle v Čechách, i když získává nové a nové fandy, takovéhle grupy ven nevycházejí. Je to škoda. Vlastní podstatu tohohle nového žánru možná položili velikáni jako Neurosis nebo Isis, které rezignovali na muziku jako více či méně originální hudební zážitek, ale začali tvořit muziku proto, aby něco řekli. Jejich hudba se potom stává víc uměleckou a přitom triviální, stejně jako u českých ohňů vám na kytaře stačí tři akordy, tuhle vám stačí čtyři. Ale musíte k tomu něco přidat a dohromady to zkombinovat ve slušivý kabát.
Originalitu zde nehledejme. Ganon někdy až moc kopírují riffy, které jsme slyšeli jinde, někdy až moc jejich zpěvák Kenny McNabb (hraje i na klávesy) křičí a snaží se vtěsnat příliš mnoho slov do prostoru, který by podle mě měl zůstat kryptičtější a vyplněný spíše náladou. Ovšem to vlastně ani moc nevadí.
Protože atmosféru a imaginaci tihle chlápci vytvořit umí. Pohybují se jako ten svalnatec na pláži lidské psychiky, představivosti a jako správní umělci kreslí správnými barvami do posluchačovy nálady. Post metal podle mě nebude žánr, který zde bude desítky let, jeho specifikum je příliš vrtkavé a obávám se, že trvanlivější poslech si uchovají možná jen ti Neurosis nebo Isis (nebo moji milovaní Callisto?), ale Ganon si ani nehrají na to, že by se po bok těch velikánů zařadit chtěli.
Druhý song na albu vás z nebe snese na zem a přehoupne vás k té černotě tam někde ve vokálové poloze. Approach je ale spíše mezistupněm před třetím songem, Through Wires, který sympatickými bicími začíná, změnou kolem nálady kolem druhé minuty směřuje ke svému vrcholu někde kolem poloviny páté minuty, kdy hlavní roli nápadně převezme basa a opakovaný riff, kde vokálová mlčenlivost společně s vrcholícími bicími postupně přerůstá přes hlavu a posluchač čeká, co se změní, jaký nářez potom bude… a ono se to po minutě přehoupne do cyklu zpočátku a utvoří tak nádherný koloběh od začátku až do konce. Na tomhle songu najdete dost nevýrazného a obehraného, ale přitom dohromady ta kolečka pasují a sedmiminutová drátěná bomba vás – podle nálady – vcucne či odfoukne. Závěr je pak krásným dozněním a v mnohém připomíná Isis v dobách své velké slávy.
It Speaks je potom další skoro osmiminutovka, která se – bůhvíproč – dostala do mojí hlavy úplně nejvíc. Možná za to může riff od Neurosis (Water Is Not Enough) a neměnná vokálová poloha. It Speaks ke mně promlouvá z celého alba snad po otvíráku nejlépe i svým šepotáním a opakováním toho nejlepšího z posledního neurotického alba. Originalitu zde opravdu nehledejme. Po skoro třech minutách by mohl být konec, ale Ganon kreslí dál a natahují struny do dalšího turnusu. Ne, že by to bylo zrovna nejlepší řešení, ale když ono jim to tak hezky ladí společně s tím textem. A tak, abychom vám zdůraznili tu cykličnost, to před čtvrtou minutou zase utneme s upozaděnou kytarou, abychom tu zopakovali několikrát za sebou tři akordy a přehoupli vás do druhé poloviny. [Je tam nějaký podivný zvuk, který neumím popsat, ale je opravdu psychotický! :) ] A tahle druhá polovina jen prodlužuje náladu z té první. Není zde žádná výrazná změna tempa a dokonce i ta kytara by dle mého měla ztichnout, ale neva, ono to dobře funguje i takhle. [Na závěr se zase zopakuje ten zvuk z poloviny :) ]
A pátý song je tím nejdelším.
The Calm of Unlight. Má přes třináct minut a začíná tak, že ve mně evokuje western. Nevím proč. Kůň s osamělým střelcem jede vstříc slunci a za jeho zády prach pokrývá opuštěné městečko a mrtvolu bídného šerifa. Ganon pracují s časem tak nějak podivně, jejich tempo je neměnné a natahuje čas do neskutečně lepkavé žvýkačky, kterou přilepíte na strop jedním koncem, druhý natáhnete na podlahu a stejně žvýkačka není napnutá na maximum.
Tím chci říct, že osobně cítím v Ganon silný potenciál dospět tam někam, kam se to podařilo Neurosis. Pracují s obrazotvorností posluchače podobným způsobem a spíše než na post metalové decháče, klávesy nebo šumy spoléhají na syrové vykreslení kytarou a bicími. Moc se mi líbí v tomhle zavíráku basa, příjemně mi vrní v uších. Stejně jako krášlivá mlčenlivost, kterou Ganon znovu opakují svou cykličnost. Jako bychom se dostali do stejné nálady otvíráku, problémem ale zůstává, že Lifting Skies se podařilo do nebe skutečně zvednout, kdežto u zavíráku se spíš ploužím po zemi a slunce mi zapadá přímo před nosem a já se za chvíli ponořím do noci. A budu tam svítit baterkou, sedět u ohně a vzpomínat na to krásu tam v úvodu.
Kolem poloviny šesté minuty se song ponoří do příjemného ticha, aby vás z něj vzápětí vytáhl. Zapadající slunce ještě nezapadlo. I když byste si už možná přáli, aby vysvitnul už měsíc. Před koncem desáté minuty se opravdu dostaneme k měsíci a šumu… Ale to už je asi pozdě, bylo třeba oba prvky hodit dříve. Dvě minuty ticha a kočičí mňoukání na závěr je ale skvělým outrem.
Ganon pracují opravdu dobře, ale leccos by se dalo změnit a možná i vylepšit. Otázkou ovšem je, jaká by pak ta vizáž kapely vlastně byla. Osobně mám pocit, že by se dalo lépe vypracovat tempo, více bych kombinoval rychlou a pomalou pasáž a nejspíš bych sám osobně, kdybych uměl hrát, střídal i tvrdost a měkkost strun. Někde by nebylo na škodu zjemnit a pohrát si i s jinými barvami než s těmi temnými.
[8/10] Příjemné překvapení pochází z Michiganu, na Facebooku má příliš málo fanoušků a jeho zpěvák působí opravdu… netypicky jako metalista. Jmenují se Ganon, pohybují se v moderním potoce nových žánrů a mají obrovský potenciál.
0 komentářů:
Přidat komentář